Keď som pred časom objavil maďarského, vlastne sedmohradského (spojenie Maďara s Rumunom) spisovateľa Ádáma Bodora a jeho knihu Okrsek Sinistra, v slovenčine Zóna Sinistra, bol som očarený. Takýto chlap píše hneď v susedstve, a skoro nikto ho tu nepozná. Druhú jeho knihu preloženú do češtiny Návštěva arcibiskupa som si zatiaľ odložil na horšie knižné časy, ale najnovšiu knihu poviedok Návrat k sově (Dauphin 2009) som sa ihneď vybral hľadať.
V Artfore mali iba jediný kus a chvíľu trvalo, kým zistili, že je vo výklade. Okolnosti pátrania po tejto knižke sú symptomatické, pretože ukazujú, že ide o autora trochu zaznávaného, outsiderského, výlučného, nie bestselerového a masového. Začítal som sa do jeho poviedok, ktorých je v tejto kolekcii 27, a musel som skonštatovať, že vedľa Bodorových próz je taký Franz Kafka vlastne konvenčným magazínovým autorom. A pritom sa v jeho prózach nevyskytujú nijaké hybridnosti a monštruóznosti. Je pravda, že v jeden poviedke vystupuje vlkolak, ale ináč sú zaľudnené obyčajnými ľuďmi. Až takými obyčajnými, že sú to celkom sivé persóny, a to niekedy doslova (napr. keď je reč o uhliaroch z prózy Co je třeba vědět o uhlířích alebo keď do mesta príde muž, o ktorom vieme iba to, že je „Špatně vyhlížející muž“).
Bodorove prózy sa začínajú celkom obyčajnou situáciou: „Na nákladu seděl ještě kluk z dolů a teď nikde není. Vedle auta v korytě potoka ležel vyspaný těžký pyrit.“ Alebo: „Mám novinu,“ řekl hlavní zahradník. „Vy jste žádal o dítě. Takže dnes v poledne si ho můžete vyzvednout.“ A predsa cítime, že sa začína odvíjať niečo nenormálne, patologické, niekedy absurdné, niekedy také banálne, až sa čudujeme: toto stojí niekomu za zapísanie?
Bodorove poviedky sú niekedy iba črtami, keď majú necelé dve strany (najkratšia próza Namísto epitafu). Najdlhšie prózy (27-stranový Úsek a niektoré ďalšie) sú už vlastne malými novelami alebo románmi zhustenými do prasknutia.
V poviedke Poprava popravovaný Vojak odmietne nechať si zaviazať oči, čím naruší nielen mašinériu nejakej diktatúry (nevedno akej), ale zároveň zneistí vnútorný svet svojich katov. V próze Lesník a jeho host neznámeho návštevníka lesa (pytliak? poľovník? zbeh? významná osoba? – opäť nevieme, o koho ide) pohryzie lesníkov pes. Lesník ho takmer proti jeho vôli prenocuje, odzbrojí, aby pri rozlúčke povedal obyčajnú, a predsa takú mrazivú vetu: „Kdybyste se zdržel ještě pár dnů, možná bychom se spřátelili.“
V Novom nábytku muž menom Cservenszki vlečie domov na saniach nábytok po svojej dcére (zrejme mŕtvej). Je medzi nimi aj veľké zrkadlo, v ktorom vidí nielen ubiehajúcu krajinu, ale celý svoj život. Až večer sa zbaví utrpenia pozerať sa na seba. „Konečně mohl zhasnout světlo. Konečně se neviděl.“
Niektoré situácie pripomínajú scenérie z gulagov: „Vás sem poslali proto, abyste přemýšleli o tom, proč vás sem vlastně poslali.“ Pravda, Bodor nikde nehovorí o socialistických lágroch, na to je priveľmi cudný a úzkostlivý apolitický. A predsa sa nemôže zvliecť z kože človeka, ktorý žil pol života v cenzúre Caeusescuovho krvilačného režimu, pod gilotínou cenzúry i autocenzúry.
Niekedy postavy prijímajú svoje postavenie tak pasívne, až to čitateľovi lezie na nervy: „Teplo není dobré. Teplo je nejhroznější věc. Když je uvnitř teplo, venku je zima. To by se nemělo stávat.“
A niekedy sa proti nemu vzbúria tak, že čitateľovi prebehne mráz po chrbte. Zločinec (zrejme vojnový) po dvadsiatich rokoch žalára vyjde na slobodu. Svoj odchod však odkladá, až sa pokúsi votrieť naspäť do basy. Keď ho odtiaľ vyhodia, zaľahne v neďalekom poli. Jeho smrť – samovražda je iba náznaková, niečo sa zablysne, vzbĺkne krátky požiar. To je všetko.
Bodor na jednom mieste hovorí: „Zde příběh k naší nelibosti končí. Tak či tak, jisté je, že nepříliš chápeme, co se přihodilo.“ Niekedy naozaj nevieme, čo sa presne v tej-ktorej poviedke stalo, ale akosi vnútorne ju chápeme. Sú to mrazivé poznania dotýkajúce sa podstaty existencie. Maďari majú silných prozaikov, trúfam si povedať, že v strednej Európe momentálne nie je lepšia próza. Ádám Bodor patrí k tým najexcelentnejším.
http://www.inext.cz/texty/book/p127.html
http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=22261
http://www.salon.eu.sk/article.php?article=492-kniha-tyzdna-okrsek-sinistra-adama-bodora
http://www.literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=4150
Čitáty:
„Tvrdili o sobě, že jsou právnící, přitom byli bohoslovci. Bylo na nich vidět už z dálky, že jsou teologové, ale tady ještě nikdy právníka ani bohoslovce neviděli.“
„Holičovo zrcadlo bylom dosud největší, jaké viděl. Bylo veliké jako obrázková knížka.“
„Byl trpaslíkem, seděl vedle harmonia na židli, a když se postavil, byl menší, než když seděl.“
„Ostatně ani ona není zdejší, pouze tady ovdověla.“
„Její ruka byla jako nějaká teplá pouta.“
„Měla nezvyklou vůni, jako kmen stromu, z nějž oloupali kůru.“
„Renomé Vasile Urecheho stěží překročilo katastr vesnice, takže ani k jeho hrobu nejsou organizovány skupinové zájezdy.“
„Celé odpoledne procházel ulicemi, jako by se je chtěl naučit.“
„Sturm se celý prohlížel, avšak jinak než ten, kdo touží spěchat ke krejčímu.“
„Trocha fantazie, a neštěstí je hotové.“
„Taková tvář si vždycky najde publikum.“
„Ani nevím, co by mě dokázalo rozesmutnit. Snad, kdyby mě nemilovali. Ale člověka vždycky někdo miluje.“
„Pan Géza Bahleda, poté co se najedl a napil, by někoho rád objal. V kolik hodin zde chodí panny spát?“
„Lidé budou nejraději, kdyť je necháte na pokoji. Nesnáší, když se teď někdo objevuje se společnými vzpomínkami.“
„Mají jedenáct prostěradel, soudruhu nadporučíku. Jedenáct. Jiní ani jedno.“
„Je nařízeno: ostříhat všechny osly.“
„Nejdu. Kadím.“
„Když jde k někomu vlkodlak na návštěvu, je to mimořádná událost, je třeba brát to jako poctu.“
„Vzhledem k jejich přirozenosti se vlkodlakům tykat sluší.“
„Mám lupy, musím nosit klobouk.“
„Nejspíš máš dobrý původ. / Ano, rodiče jsem nepoznala.“
„Čas je vždycky krátký. Za všech okolností.“
„Bylo to jako znělka rádia tam, kde nikdy není vysílání.“
„Co je za plotem, to je třeba opatrovat.“
„Malé telátko mělo barvu jako nějaká módní látka.“
„Muž říká ženě: jseš nudná jako bruknerovská symfonie.“
„Tam všude je záchod. Ale je přesto dobré, když si člověk zvykne chodit vždycky na stejné místo. Když už pro nic jiného, tak proto, že když někde najde hovno, zjistí, že tady byl někdo cizí.“
Foto: hu.wikipedia.org / martinus.sk