Prečo je na svete fikcia

Pozor, toto môže byť ťažká a nezaujímavá kniha aj pre tých, ktorí radi čítajú najmä fikciu, čiže literatúru v tom tradičnom zmysle slova – ako krásnu spisbu. Kniha Dorrit Cohnovej The Distinction of Fiction, ktorej názov bol do češtiny dosť nešťastne preložený ako Co dělá fikci fikcí, je práve o tom, čo je to fikcia. Na prvý pohľad je nám všetkým jasné, čo je to tá fikcia. Je to niečo vymyslené. Ale zdanlivé? Neskutočné? Alebo dokonca klamlivé? Alebo zámerne zavádzajúce? Ak je to výmysel, kto ho pre nás, čitateľov nejakého románu, vymýšľa? Jasné, že autor. Alebo rozprávač deja, príbehu? A nie je to jedna a tá istá osoba? Pravda, pani Cohnová je seriózna literárna vedkyňa, takže takéto triviálne otázky zabaľuje do metodologicky korektných formulácií. Je prísna voči sebe, voči literárnej vede a napokon aj voči literatúre samej. Ako píše autor doslovu „Nic pro ni není dopředu dané, vše se musí ověřit analytickou prací.“

Autorka si v desiatich kapitolách všíma zaujímavé javy a procesy, ktoré sa dejú v literatúre. Tu však treba povedať, že vedkyňa je skôr doma v klasickej či modernej spisbe, kde boli veci (i vety) pomerne zreteľné. Celá postmoderna obraz literatúry a vôbec umenia rozhýbala, a tak sa vynorilo toľko problémov, nepravidelností, svojvôle, že autorka na ne rezignovala. Alebo ich iba považuje za okrajové javy, ktoré časom vyprchajú.

Fikciu skúma z hľadiska rozprávačskej situácie (za akých okolností sa deje), narácie (príbeh a diskurz) a statusu rozprávača. Prikláňa sa k staršiemu názoru, že najefektívnejší spôsob rozprávania je 3. osoba (Er-forma) jednotného čísla. Na milosť berie ešte ako-tak 1. osobu singuláru (Ich-forma), ale ostatné osoby sú z jej zorného poľa vylúčené. Už sa teším, ako sa objaví román, ktorý bude písaný v ktorejkoľvek z ďalších osôb, ako si s ním poradí/neporadí literárna veda. A že také romány už dnes existujú, najmä v inovatívnej či experimentálnej próze, je jasné.

Ale prejdime k tomu, čím pre nás táto teória môže byť prínosná, nie v čom je konzervatívna a zakonzervovaná. Zaujímavá je napríklad kapitola Freudovy chorobopisy a otázka fikčnosti, kde sa rozoberajú diagnózy Sigmunda Freuda vo forme autentických výpovedí jeho pacientov. Tieto texty boli také sugestívne a pôsobili esteticky, že viacerí bádatelia ich neváhali vyhlásiť za fikciu, za modernú prózu. Cohnová brilantne (a nasrdene) dokazuje, že Freud mal síce pokušenie beletrizovať svoje skúsenosti s psychopacientmi, ale štatút vedca-psychiatra bol preňho dôležitejší, ako stať sa módnym beletristom. Texty jeho pacientov síce rozkolísali fikčné normy 19. storočia, ale hranicu medzi fikčným a non-fikčnýn naratívom nezotreli ani nezrušili.

Pozoruhodná je aj kapitola, v ktorej si všíma Proustovo Hľadanie strateného času ako hybrid medzi geniálnou fikciou a ideálnou autobiografiou. Proust písal v tomto diele literatúru, nie životopis, ale Cohnová na niekoľkých vetách, ktoré vytiahla ako ihly zapichnuté z obrovskej kopy textu, dokázala, že autor si bol vedomý ambivalentnosti medzi týmito dvoma útvarmi, ktoré sú každý z iného sveta. Životopis nie je román a román nie je životopis, hocako vychádza z autobiografických skúseností autora, ktoré sa doň agresívnejšie či utlmenejšie môžu premietať. Rozdiel medzi fikciou a nefikciou vidí v tomto prípade autorka v tom, že „v Hledání, stejně jako ve všech románech v první osobě, nejsou události předmětem vzpomínek, nýbrž jsou vymýšleny.“ Cohnová prijíma názor, že Proustov úspech spisovateľa je v jeho geniálnom stroskotaní svojho zámeru, ktorý tým, že nemohol byť naplnený, stal sa zavŕšeným a celistvým, a teda naplnil svoj zámer.

Rovnako zaujímavý je prípad Wolfganga Hildesheimera, ktorý napísal životopis Andrewa Marbota, anglického estetika a romantika. Tento seriózny a poctivo napísaný a zdokumentovaný, citátmi sprevádzaný životopis mal len jednu zákernosť: Marbot nikdy neexistoval, autor si ho vymyslel. Keď bola v London Review publikovaná recenzia, v ktorej recenzent ospevuje kvality životopisu aj jeho objektu, Hildesheimer sa k autorstvu priznal a napísal: „Podle mého názoru svědčí o kvalitách knihy to, že recenzent považoval Marbotovu existenci za jistou.“ Redakcia zlomyseľne zakontrovala: „Svědčí o kvalitách recenzenta, že autor knihy bere za jistý recenzentův předpoklad Marbotovy existence.“ Rozohrala sa krásna fikčná hra: recenzent prehliadol autorov trik, ale napojil sa na jeho hru a píše o životopise, akoby uveril tejto mystifikácii. A to autorka zrejme nepozná Járu Cimrmana!

Kniha Dorrit Cohnovej, hoci je napísaná striktným, precíznym, strohým jazykom, nám ukazuje, že literatúra je živý a pulzujúci organizmus. Väčšinu problémov či sporných situácií sa jej nepodarilo definitívne vyriešiť či sparagrafovať, ale aj jej stroskotanie je plodné. Ukazuje fikciu ako oblasť, ktorá je tak vnútorne štruktúrovaná a bohatá, že za ňou nestačí nijaká teória. To nás však nezbavuje povinnosti o týchto veciach teoreticky uvažovať.

Vydavateľstvo Academia založilo celú edíciu nazvanú Možné světy. Možné, čiže fikčné svety vlastne neexistujú, resp. existujú iba v literatúre, v mysliach autorov a rozprávačov. Sú však preto menej reálne ako to, čo je okolo nás?

Čitáty:

„…vzdálenost mezi autorem a vypravěčem libovolného románu v první osobě není žádnou pevnou a neměnnou veličinou, ale proměnnou, která závisí na čtenářově hodnocení.“

„Anachronie klasických detektivek, kde je na začátku objeveno tělo a teprve na konci jsou odhaleni pachatel a zločin, kopíruje přirozený pořádek novinových reportáží a soudních protokolů.“

„Za zády každého nespolehlivého vypravěče stojí spolehlivě prohnaný autor.“

„…záměr, který stojí za fikčními autobiografiemi (romány v první osobě), se z principu liší od záměru stojícího za skutečnými autobiografiemi.“

„…pohledy do nitra druhých nejsou dovoleny normálním smrtelníkům, nýbrž pouze romanopiscům.“

„Proust stvořil mnohomluvnou postavu ideologicky nespolehlivého vypravěče.“

„Život nás učí, že o životě nemůžeme vyprávět, když jej žijeme nebo jej žít, když o něm vyprávíme. Teď žij, pak vyprávěj.“

„Jak nás učí většina gramatik, prézens je nejmnohoznačnější ze všech slovesných časů.“

„Okamžik vyprávění odpovídá okamžiku zkušenosti, vyprávějící já odpovídá zažívajícmu já.“

„…některá historická díla vlastně mají stejně důmyslný děj jako jejich románové protějšky.“

„Vědomí imaginárních osob můžeme znát způsobem, jímž vědomí skutečných lidí znát nelze.“

„Autor a dílo jsou odděleni propastí, která odděluje reálné od imaginárního.“

„Genette prohlašuje, že kdyby se někdy setkal s příběhem, který vypráví „nikdo“, vzal by nohy na ramena.“

„Vypravěčovo mlčení je výmluvnější než jeho slova.“

„Autor stojící za dílem předává sdělení, které uniká vypravěči uvnitř díla.“

„Jak tvrdí Christine Brooke-Roseová, každý dobrý příběh si musí nechat něco pro sebe.“

„Vypravěč je nespolehlivý, když jeho nemimetický jazyk (jeho komentář, soudy, zobecnění) přesvědčivě nekomunikuje s jazykem mimetickým, což vzbuzuje dojem, že tento vypravěč není schopen či ochoten poskytnout správnou interpretaci události, o nichž vypravuje.“

„Rozpravěče nepovažujeme za autorovu hlásnou troubu, nýbrž za uměle vytvořený hlasový orgán.“

„Volný přístup do vědomí postav je charakteristickým znakem románu.“

„Skutečnost, že autor stojí za dílem jako ten, kdo se pod něj podepsal, vede čtenáře k předpokladu, že stojí také za názory vyjádřenými v textu.“

Zaujímavé linky o fikčných svetoch:

http://www.vesmir.cz/clanek/fikcni-a-vymyslene-svety

http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/sborniky/2004/Vodicka/9.pdf

http://lechatnoir.ezin.cz/inteligence/ronen_mstl.pdf

http://umlaufoviny.com/pandora/12-2006/str02/Sladek.html

http://www.advojka.cz/archiv/2006/35/pochopit-fikcni-svety

http://www.aluze.cz/2007_01/05_Studie_-_predmluva_-_Kubicek.php

Zdroj foto: vox-poetica.org / martinus.sk