C.D. Payne: Teď už bych se spisovatelem nestal, je to příliš těžké

Sešli jsme se v malé kavárně v Praze. Měl domluvené jedno interview za druhým, jeho program byl nabitý od rána do večera. „Za chvíli máte svou první autogramiádu, že?“ zeptám se ho pro začátek. „Těšíte se? „A on se na mě koukne a naprosto vážně řekne: „Trochu se obávám, že tam nikdo nepřijde,“ říká. Skromný, milý gentleman, který ovlivnil dospívání spousty českých dětí. C.D.Payne, autor kultovní série Mládí v hajzlu.

Jaké je to být poprvé v Čechách?

Je to velmi evropské. Na rozdíl od Kalifornie, kde všechno vypadá, jakoby to postavili před 5 minutami, tady máte přirozený pocit historie. Máte budovy z předchozích století a naakumulované staletí kultury. Tam kde žiji já, byli před 200 lety indiáni a asi 50 bělochů. Takže je to velká změna.

Člověk, který má vystudovanou evropskou historii, si těchhle věcí musí cenit. Jak jste se k ní dostal?

Dělal jsem architekturu, ale v půlce prvního roku mě to pěkně otrávilo, takže jsem šel místo toho studovat historii. Vždycky mě zajímala evropská historie. Kdysi jsem věděl všechny krále a královny Anglie od Viléma Dobyvatele, ale už jsem je všechny zapomněl. Zřejmě jsem dokázal zapomenout více evropské historie, než většina evropanů vůbec ví. Takhle to celé vzniklo.

V žádné knize nic z těch vědomostí není, není to škoda?

Ne, studoval jsem evropskou historii jen abych věděl trochu víc o světě a Amerika je víceméně odnož Evropy, takže když mě zajímala historie chtěl jsem vědět odkud jsem přišel. Měl jsem hodně široký záběr kurzů, dokonce jsem studoval historii Vietnamu, historii Irska. Takže jsem se nějak zvlášť nespecializoval. Nevím, jestli jsme někdy narazili na historii Čech. Kromě jedné výjimky a tou jsou všichni ti lidé, které jste vyházeli z oken. Myslím, že to je včechno, co nám o Čechách říkali na univerzitě.

Takže všechno co znáte z naší historie je, že házíme lidi z oken?

Ano, pamatuji si ty slavné okamžiky.

Nikam moc nejezdím. Jsem spokojený doma. Došel jsem k názoru, že svět je i tak dost přeplněný cestovateli, bez toho abych se k nim musel přidat ještě já, takže jsem prostě doma a dělám si své věci.

Nick na začátku knihy říká, že když je zmatený, nebo když se děje něco děsivého, chybí mu v životě tlačítko F3. V jaké situaci ve vašem životě jste si přál stisknout klávesu F3?

O tom jsem nikdy nepřemýšlel. F3 je už teď tak trochu mimo, teď bych si asi prostě otevřel Google a podíval se, co by mi Google doporučil. Já bych to vygooglil, obvykle. Google je skvělý pomocník spisovatele, dnes je hledání velmi jednoduché.

S počítačem vám to jde, že? Váš Facebook dost často aktualizujete obrázky, statusy…

Patnáct let jsem psal texty pro Sharper Image. Nevím, jestli jste o té firmě někdy slyšeli. Byla to katalogová firma, která prodávala technologická udělátka do úřadů. Bylo to hodně předražené a já jsem byl ten chlapík, co psal texty do katalogu. Vše to bylo ještě v dobách před internetem. Ten text musel být tak přesvědčivý, aby donutil lidi se zvednout, dojít k telefonu a objednat to svou kreditní kartou. Takže s technologiemi jsem ve styku od dob, kdy mobilní telefony byly o velikosti cihly a nosili jste je v koženém kufříku. Vždycky jsem byl takový technický typ.

Co pro vás znamená Facebook? Máte mezi přáteli na Facebooku jen své známé nebo i fanoušky?

Moji známí mají nos trochu nahoru. Mám velmi sofistikované přátele, kteří Facebook nepotřebují. Nejsou tak technicky zdatní. Takže většinou jsou to čtenáři. Hodně českých čtenářů jsou mí Facebook přátelé.

Máte tušení proč jste tak extrémně populární v Čechách? Přemýšlel jste o tom někdy?

Je to trochu zvláštní. Chlapík co vyrostl v Ohiu, v městě zvaném Akron, kde kdysi vyráběli pneumatiky. Na druhé straně světa je tahle malá zemička ve střední Evropě. A tady tenhle spisovatel z Akronu v Ohiu se nějak oslovil Čechy. Neptejte se mě proč. Víte, moje knížky byly vydány v Německu a byly součástí kampaně v rádiu. A stejně se tam nechytly.

Mé knihy nejsou tak populární nikde jinde na světě. Je to celé záhada. Můžu jen předpokládat že Češi jsou velmi vybíraví v literatuře. Nebo, že celý svět nemá vkus. Vážně nevím.

Dostáváte od českých čtenářů dopisy nebo mejly?

Ano, už 20 let. Ze začátku to bylo většinou od teenagerů, kteří se mě ptali: „Je to pravda, nebo jste si to vymyslel?“ Myslím si, že byli upnutí na myšlenku, že Nick existuje. Ale je to prostě jen novela. Předpokládám, že je psaná deníkovou formou a den za dnem odpovídá životu dětí, je jednodušší vidět ji reálně, většina novel je psaná více literárně ve 3. osobě.

Nick pro vás musí nebo musel být reálný, protože jste s ním prožil 20 let.

Ano, všechny postavy vypadají reálné. To je asi důvod proč jsem napsal 7 knih, je příjemné jít zpátky a ztotožnit se s postavami. Dá se říct, že je zábavné s nimi strávit čas, pořád se vracejí do děje. A je zajímavé sledovat Nicka, jak se vyvíjel celé ty roky.

Jaký by byl Nick dnes? Co by dělal právě teď?

Teď by trénoval žonglování a dělal svou televizní show, jak je popsáno v poslední knize. Lidé se mě ptají proč se z Nicka stal tak nešťastný dospělý. Popravdě pro to nemám vysvětlení, možná je to zlomeným srdcem z jeho špatné zkušenosti se Sheeni.

A co by teď dělala Sheeni?

Dělala by si svou akademickou dráhu, je opravdu zapálená do francouzštiny poslední dobou. Je to holka do nepohody.

Četla jsem historku, jak jste dokázal vydat své knihy. To je celkem zajímavé – vytisknout tři tisíce kopií a poschovávat je po knihovnách?

Další věc, kterou jsem udělal, bylo, že jsem vytiskl prvních 50 stránek na novinový formát, bulvární novinový formát, a každý den dojížděl do San Francisca. Měli tuhle tradici, které se říkalo „příležitostné zastavení“. Když jste stáli před Bart nádražím, zastavovali tam lidé, které jste neznali, aby měli 3. do vozu a nemuseli stát v koloně na Bay Bridge a mohli projet rovnou do města, objet zácpy. Takže nabírali dojíždějící a já nechával na zadním sedadle kopii mých novin, které obsahovaly prvních 50 stran. O pár let později jsem slyšel od lidí, že někdo nechal noviny na jejich zadním sedadle a oni si to přečetli a pak si šli koupit knihu. Takže to fungovalo, alespoň někdy. To bylo něco jako guerilla marketing. Taky jsem posílal neobjednané knížky do knihkupectví, některé obchody je daly na police. Pak jsem měl kamaráda v Berkeley, který byl Čech, z Československa utekl v šedesátém osmém. V Berkley vlastnil restauraci, kde jsme se potkali. Byl to on, kdo přinesl rukopis do České republiky.

Když jste neznámý autor a nikdo o vás a vaší knize nikdy neslyšel, je to jako začínat v hluboké díře. Musíte být kreativní, abyste se z ní vyhrabali.

Odmítlo vás tolik nakladatelství a vy jste se nevzdal. Na co jste myslel? Co vás pohánělo?

Četl jsem hodně zábavných novel. Vždycky, když jsem je četl, jsem se zasmál na straně 127 a možná uchechtl na straně 312…. a to bylo všechno. Říkal jsem si, že v mé knize je vtip neustále, od první strany až do konce. Byl to jen můj názor, takže jsem si říkal, že jsem šílený buď já, nebo to celý svět nechápe. Takže proto jsem vytrval. Prostě jsem si myslel, že ta kniha je vtipná.

Můžete mi vysvětlit tu americkou posedlost přívěsy? Vlastníte jeden obzvláště pěkný.

Vlastním 6 přívěsů. Když jsem byl kluk, žili jsme v normálním rodinném domě. Nejlepší přátelé naší rodiny, kteří měli taky 4 děti jako naše rodina, žili v přívěsu, který byl u jezera. Jezdili jsme tam na návštěvu a já si říkal, proč žiji v domě, když tihle lidé žijí u jezera, kde se konají koncerty? A to zřejmě změnilo můj charakter. Později, když mi bylo asi 20, když jsem byl v tom věku, kdy jsem se měl přestěhovat do New Yorku a žít v podkroví, přestěhoval jsem se do Los Angeles do přívěsu. Žil jsem v 17 přívěsech za 4 roky v Santa Monice. Nájem byl 92 dolarů, měl jsem bazén a místo na parkování. Takže to byla moje první zkušenost s přívěsy a od té doby v přívěsech žiji. Z nějakého důvodu mám rád život na malém prostoru, myslím, že v minulém životě jsem byl šnek nebo tak něco. Nebo želva. Mám rád komfort domova na malém prostoru.

Jeden přívěs, Eyelusion, je ale něco jiného, ne?

Eyelusion je malé muzeum v Airstreamu a je plné optických iluzí. Potom mám další malé muzeum v menším sklolaminátovém, takovém vajíčkovém přívěsu, kde mám zmenšeninu městečka z roku 1950. Vždycky jsem chtěl být kolotočář, někdo kdo cestuje s cirkusem a tímhle si to vynahrazuji. Také je to hezký způsob jak nesedět před počítačem a psát. Když děláte svá karnevalová vystoupení, je to příjemná změna.

Pravděpodobně bych napsal tak třikrát více knih, kdybych neztrácel čas cestováním.

Poznávají vás lidé na ulici?

Pouze má žena a pes. Nedokážu říct, jestli mě někdy někdo poznal na ulici. Byl jsem na večírku v Hollywoodu ku příležitosti premiéry mého filmu, a já zjistil, že stojím vedle Dew Barrymore, která byla ve skutečnosti mnohem hezčí než ve filmu. A taky mě nepoznala. Ale já poznal ji. Takže nejsem tak slavný.

Pro mnoho lidí, které znám, jste byl inspirací, aby začali psát.

Vážně?

To je svým způsobem velká odpovědnost.

Myslím, že je. Kdykoli mi lidé píšou a píšou často, ptají se: „Chci být spisovatelem, co mám dělat?“ Vždycky jim říkám, že si mají místo toho otevřít obchod s nářadím, protože je kolem mnohem víc úspěšných obchodů s nářadím než úspěšných spisovatelů. Je to těžká cesta. Takže nepovzbuzuji. Ale to je možná jen moje zkušenost. Někteří lidé to mají jednodušší.

Takže co byste doporučil těm mladým kreativním psavcům co chtějí být spisovatelé?

Nevím. Můžou si založit web. Blog, nebo vyvinout vlastní aplikaci, dělat něco s moderními technologiemi. Čtení patří do 20. století, je za zenitem.

Vůbec byste je nepodpořil?

Ne, promiňte. Je to příliš těžké. Autoři nemají naději uspět. Hlavně dnes, kdy kdokoli, opravdu kdokoli může vydat svou vlastní novelu na své náklady. Takže svět je zaplavený novelami, které nečte nikdo jiný než autor a nejbližší rodina. Je mi líto, že odrazuji, ale tohle jsou fakta.

Co byste dělal jinak?

Co bych dělal jinak? Myslím, že pokud chcete být úspěšný autor, měli byste třeba chodit a večírky se slavnými lidmi. Pořád čtu v Publishers Weekly o těchhle nevýznamných celebritách, které se proslavili randěním s Whoopi Goldberg, nebo někým takovým a pak podepsali smlouvu na knihu. Takže je lepší se stát slavným nějakým jiným způsobem a pak napsat knihu. Nejdřív se stát slavným. Napsáním knihy se to nestane. Takhle to nefunguje.